Humanitární pomoc v Africe

Když se vysloví Afrika, někomu se vybaví divoká exotika, savany, poušť či tropické deštné lesy, jinému hladomor, slumy, lidé trpící nemocemi. Afrika je bezesporu zemí kontrastů. Některé státy jsou zničené chudobou, válkami a rasovými konflikty, v jiných vyrostla města vybavená špičkovou technologií. Afrika v sobě soustřeďuje všechny významné globální problémy lidstva, nejnižší životní úroveň, neregulovatelný růst populace, politickou nestabilitu, negramotnost, nevyhovující hygienické podmínky, AIDS, nedostatek potravin, léků a peněz. Nejsou-li peníze, nejsou věci potřebné pro existenci. 

Radka Lindourková

Snažíme se Africe pomoci všemožnými prostředky. Posíláme potravinové balíčky, poskytujeme lékařskou pomoc, zajišťujme dostatek pitné vody, stavíme školy, nemocnice, na dálku adoptujeme dítě a podporujeme jeho vzdělání.

Zajímavě o rozvojové pomoci vypovídá dokument režiséra Martina Marečka Pod sluncem tma.

Dva Češi jsou vysláni do jedné vesnice v Zambii, aby zde pomohli s elektrifikací. Nainstalují solární systém a vodovod, před odjezdem zadají instrukce a zanechají je místním k užívání. Když se po letech vrátí, najdou veškeré vybavení kvůli nešetrnému a neúčelnému zacházení v tristním stavu. Většina věcí byla buď rozkradená, nefunkční nebo v případě akumulátorů těsně před výbuchem.

Dokument ukazuje na úskalí rozvojové pomoci, kde není neochota západní civilizace investovat, ale odlišná mentalita Afričanů, kteří nechápou, že jim bílí cizinci znovu nezajistí ony ztracené a zničené věci a že je už nehodlají dál podporovat.

Rozdíl je v tom, že my máme dvě stě dvacet voltů k dispozici na každém kroku a je to pro nás všední samozřejmost. V zambijské vesnici však žádná elektřina nikdy nebyla a od šesti hodin večer do šesti hodin ráno tam byla tma. České nainstalované solární panely jsou pro místní absolutní technologický skok, který je pro ně těžko pochopitelný.

Na střet dvou myšlenkových světů upozorňuje i jeden z Čechů, když kroutí hlavou nad neutěsněným kohoutkem, který ustavičně kape, ačkoliv v zemi jsou problémy s nedostatkem vody.

Taktéž mě na téma rozvojové pomoci zaujal článek Tomáše Lindnera s názvem „Škodí pomoc v Africe?“ Autor pracoval v Zambii v rámci projektu GLEN – Global Education Network of Young Europeans.

Ptá se, zda je na tom Afrika lépe, když do ní proudí neustále finance a různá humanitární pomoc. Komu se mají zodpovídat dárci a kdo má dohlížet na obdarované.

K zamyšlení vede i fakt, že Afričané jsou dnes chudší než před třiceti lety a nezabránily tomu ani miliardy dolarů posílaných od bohatých států.

Humanitární projekty pro Zambii vypadají velmi prospěšně. Ovšem při pohledu na základní statistiku nelze uniknout otázkám po významu pomoci. Zambie je dnes stejně chudá jako před čtyřiceti lety, ačkoliv sem podle editora londýnského listu The Economist Roberta Guesta jen v letech 1980-1996 přiteklo necelých šest milionů dolarů v grantech.

Musím apelovat i na to, že Afrika sice patří k nejchudším kontinentům, ale má dostatek přírodních zdrojů. Vysoký hospodářský potenciál, bohužel neumí využít ke svému prospěchu. Místo toho se na její území tlačí velké zahraniční firmy, které usilují o přístup k těmto nerostným pokladům.

Afrika bezesporu potřebuje vzdělané lidi. Děti i dospělí by se také měli učit pracovat. Pracovat se dřevem nebo s kovem, Afrika potřebuje řemeslníky. A měla by projít přirozeným vývojem. Mám pocit, že se zde velmi podstatná vývojová epocha přeskočila.

Nabízí se otázka, zda máme snahu pomoci rozvíjejícím se zemím a nebo zda řešíme problémy jiných a to dost dlouho na to, aby se dokázaly postarat samy o sebe bez pomoci druhých. Neměli bychom se naopak snažit, aby se tyto země uměly postavit na vlastní nohy a řešily své problémy ze své vlastí iniciativy.

Ptám se sama sebe – humanitární pomoc v Africe ano či ne? Rozhodně ano, ale v jaké míře?