Klinika na kraji pralesa

Pokud v Ugandě řeknete, že máte jedno nebo dvě děti a na další rozšiřování rodiny nepomýšlíte, určitě vzbudíte údiv. Ugandské ženy mají totiž v průměru sedm dětí.  S kanystrem vody na hlavě a se spinkajícím miminkem na zádech, pevně omotaném v šátku, je lze potkat na každém kroku. Jsou neuvěřitelně krásné. Když je na prašných cestách Ugandy míjíme, smějí se a mávají. Je zajímavé sledovat, s jakou graciózností a noblesou si na hlavu dávají nezbytný náklad. Nejprve si přidřepnou, pak se vzpřímí, hledají rovnováhu a krátce na to se sebevědomě vydají prošlapanou pěšinkou mezi banánovníky do světa, který je pro nás neznámý.

Radka Lindourková

Během putování zemí, které se přezdívá Černá perla Afriky, máme možnost navštívit kliniku v Bundibugyo. 

Klinika na kraji pralesa byla Spojenými Státy vybudována v roce 2003 a několika desetitisíci americkými dolary je jimi ročně dotována. Původně byla založená na pomoc Pygmejům žijícím v okolním pralese, ale později se její účel výrazně rozšířil.  

Přízemní domky, které formují kliniku Bundibugyo, září do dálky. Vysoký plot, čekárna na dvoře - na lavičce pod širým nebem, krátce zastřižený trávníček a na šnůře sušící se prádlo pacientů. Uvnitř jsou stěny ušmudlané od všudypřítomného oranžového prachu, ale také operační sál, laboratoř, rentgen, ultrazvuk, zubařské křeslo dovezené z Norska a porodní sál.

Není to kdovíjaké, ale na africké poměry luxus.

Kvůli nedostupnosti zdravotní péče (na jednoho lékaře připadne v Ugandě 30 000 obyvatel), finančním problémům a mnoha dalším důvodům se zhruba 50% všech dětí rodí mimo porodnici.

Právě porody jsou jednou z priorit kliniky. Úmrtnost novorozenců a rodiček je v Ugandě kvůli nedostatečné stravě a špatným prenatálním vyšetřením děsivá. Z průměrných osmi operací týdně se většinou jedná o císařské řezy, ke kterým se na rovníku musí šáhnout mnohem častěji než v našich zeměpisných šířkách.

Porod na porodním sále může vypadat mnohem radikálněji než u nás. Zdravotní personál čelí problémům s dodávkami elektrického proudu, přestože má nemocnice svůj vlastní generátor, termiti mohou elektrické vedení překousat. Zdravotníci mají k dispozici jen staré vybavení, potýkají se s dovozem vakcín a léků.

Před hodinou se na porodním sále narodilo miminko. Mám jej v náručí. Usměvavá maminka sedí opodál na posteli, připravená k odchodu domů.

Ugandské ženy nejsou úzkostlivé. 17 % dětí umírá do 5 let, nebo těsně po narození. Smrt je každodenní součást života a život je pomíjivý. Pojem času je relativní záležitost. Datum zde nemá žádný význam. Mnozí obyvatelé neví, kdy se narodili a kolik je jim let.

V dusných místnostech kliniky jsou převážně podvyživené děti zahalené v dekách s nafouklými bříšky, vychrtlými údy a propadlými tvářemi.

Doktoři, kromě nezbytného ošetření, matkám domlouvají, aby změnili jídelníček svých ratolestí. Informují je o správné kombinaci sacharidů a bílkovin. Podvyživených dětí je spousta většinou proto, že jsou stále dokola krmeny kukuřičnou nebo banánovou kaší. Přitom za stejnou cenu lze na trhu koupit i jiné výživnější potraviny.

Pro většinu nevzdělaných vesničanů je běloch v bílém plášti něco jako nejvyšší šaman, který má k dispozici magické tablety a všemocné injekce.

Bohužel, až když nezabere domácí kurýrování, zaříkávání a další metody vesnických léčitelů, stává se pro pacienty až poslední instancí. Lidé většinou přicházejí příliš pozdě, kdy jim už není pomoci. Proto během noci došlo na pokoji pro dospělé, kde muže od žen odděluje pouze závěs, ke dvěma exitům.

Budova kliniky nabízí také poradenské centrum pro těhotné matky a rodičky a prevenci viru HIV.

Statistiky uvádějí, že nakažených v Ugandě je 14% ze 4 000. Předpokládejme však, že tento počet se nezakládá na pravdě, protože spousta lidí na testech nikdy nebyla.

Testy HIV se provádějí bezplatně, zdarma si lze i obstarat kondomy. Na stěnách chodeb visí informační plakáty o přenosu HIV a jeho následcích. Dle slov doktora Scotta, který nás klinikou provází, je AIDS pro Afriku stejně nebezpečný jako mor v Evropě. Tak zákeřný, všudypřítomný a všední.

Zdravotníci mimo jiného rozváží do nejbližších vesnic moskytiéry a repelenty jako prevenci proti malárii. Bezplatně očkují proti obrně, žloutence, záškrtu, černému kašli.

Prostředí kliniky je deprimující. Zrezivělé postele s tenkými matracemi a zašedlými prostěradly. Na tmavě modrých stěnách pokojů kýčovité malůvky. U každé postele žlutý umělohmotný kanystr na vodu a nad postelí moskytiéra.

Každý pacient je během svého pobytu závislý na pomoci svých příbuzných, jelikož klinika neposkytuje jídlo, pití ani oblečení. Příbuzní musí do nemocnice pravidelně docházet, aby vařili, prali a pomáhali, s čím je potřeba. Řada příbuzných dokonce přespává na zemi, kdyby jejich blízký v noci potřeboval pomoc a žádný zdravotní pracovník nebyl nablízku.

Klinika je ukázkou životní úrovně Ugandských obyvatel.

Taková vzorová klinika na kraji pralesa.