Humanitární pomoc v Africe ano či ne?

Když se vysloví Afrika, někomu se vybaví divoká exotika, savany, poušť či tropické deštné lesy, jinému naopak hladomor, slumy, AIDS, lidé trpící nemocemi.  

Radka Lindourková

Afrika je bezesporu zemí kontrastů. Některé státy jsou zničené chudobou, válkami a rasovými konflikty, v jiných vyrostla města vybavená špičkovou technologií.

Kontinent v sobě soustřeďuje všechny významné globální problémy lidstva, nejnižší životní úroveň, neregulovatelný růst populace, politickou nestabilitu, negramotnost, nevyhovující hygienické podmínky, nedostatek potravin, léků a financí.

Snažíme se Africe pomoci všemožnými prostředky. Posíláme potravinové balíčky, poskytujeme lékařskou pomoc, zajišťujme dostatek pitné vody, stavíme školy, nemocnice, na dálku adoptujeme dítě a podporujeme jeho vzdělání…

Zajímavě a poutavě o rozvojové pomoci vypovídá dokument režiséra Martina Marečka Pod sluncem tma (2011). Dva Češi jsou vysláni do jedné vesnice v Zambii, aby zde pomohli s elektrifikací. Nainstalují solární systém a vodovod, před odjezdem zadají instrukce a zanechají je místním k užívání. Když se po letech vrátí, najdou veškeré vybavení kvůli nešetrnému a neúčelnému zacházení v tristním stavu. Většina věcí je buď rozkradená, nefunkční nebo v případě akumulátorů těsně před výbuchem.

Dokument ukazuje na úskalí rozvojové pomoci, kde není neochota západní civilizace investovat, ale odlišná mentalita Afričanů, kteří nechápou, že jim bílí cizinci znovu nezajistí ony ztracené a zničené věci a že je již nehodlají dál podporovat.

Realizace projektu působí ve finále absurdně a místy nabývá dojmu, že je jim elektřina z naší strany vnucována. Ti lidé v zambijské vesnici cítí potřebu projevit vděk, ale nechápou, co by vlastně měli dělat a jaká je jejich úloha.

Rozdíl je v tom, že my máme dvě stě dvacet voltů k dispozici na každém kroku a je to pro nás všední samozřejmost. V zambijské vesnici však žádná elektřina nikdy nebyla a od šesti hodin večer do šesti hodin ráno je tam tma. České nainstalované solární panely jsou tedy pro místní absolutně nepochopitelný technologický skok.

Na střet dvou myšlenkových světů upozorňuje i jeden z Čechů, když kroutí hlavou nad neutěsněným kohoutkem, který ustavičně kape, ačkoliv v zemi jsou problémy s nedostatkem vody.

Taktéž na podobné téma reaguje článek Tomáše Lindnera s názvem „Škodí pomoc v Africe?“ 

Autor pracoval v Zambii v rámci projektu GLEN – Global Education Network of Young Europeans. Ptá se, zda je na tom Afrika lépe, když do ní proudí neustále finance a různá humanitární pomoc.

K zamyšlení vede fakt, že Afričané jsou dnes chudší než před třiceti lety a nezabránily tomu ani miliardy dolarů posílaných od bohatých států. Například, Zambie je dnes stejně chudá jako před čtyřiceti lety, ačkoliv sem podle editora londýnského listu The Economist Roberta Guesta jen v letech 1980 - 1996 přiteklo necelých šest milionů dolarů v grantech.

I skalní příznivci si stále častěji pokládají otázky po smyslu humanitární pomoci a rozvojové spolupráce a hledají odpovědi, za jakých podmínek je činnost nevládních organizací efektivní.

Humanitární projekty pro Afriku vypadají velmi prospěšně. Ovšem při pohledu na základní statistiku nelze těmto otázkám uniknout.

Africký kontinent sice patří k nejchudším, ale má dostatek přírodních zdrojů. Vysoký hospodářský potenciál, bohužel neumí využít ke svému prospěchu. Místo toho se na její území tlačí velké zahraniční firmy, které usilují o přístup k těmto nerostným pokladům.

Afrika bezesporu potřebuje vzdělané lidi. Děti i dospělí by se také měli učit pracovat. Pracovat se dřevem, s kovem. Afrika potřebuje řemeslníky.

Nepřekročila však humanitární pomoc pomyslné hranice? Máme snahu pomoci rozvíjejícím se zemím, nebo řešíme problémy jiných a to dost dlouho na to, aby se dokázaly postarat samy o sebe? Taková pomoc plodí národ závislý na pomoci jiných států a národů. Nová generace Afričanů očekává s nataženou dlaní, co jim bílí dají. Neměli bychom se naopak snažit, aby africké země řešily své problémy ze své vlastí iniciativy?

Nezisková organizace Člověk v tísni působí např. v Etiopii od roku 2003. Za tu dobu zde realizoval projekty za více než 145 miliónů Kč. Asi nejznámějším projektem je veřejná sbírka Postavme školu v Africe, v níž Češi dosud přispěli na stavbu 15 škol pro etiopské děti. Součástí projektu je také školení budoucích učitelů.

Člověk v tísni se od začátku svého působení v Etiopii zaměřuje na projekty v oblasti vzdělávání, zemědělství, životního prostředí, vodohospodářství a sociální ochrany, v nichž spolu s místními i mezinárodními partnery usiluje o udržitelný rozvoj. Podporuje drobné živnosti formou mikropůjček, aby rodiny mohly být soběstačné.

Další nemalá pozornost a prostředky jsou věnovány humanitární pomoci, která je uskutečňována v případě náhlých humanitárních krizí, jakými jsou opakující se sucha, povodně nebo hrozící epidemie.

Nabízí se otázka – Humanitární pomoc ano či ne? Určitě ano, ale v jaké míře?    

http://www.advojka.cz/archiv/2007/15/skodi-pomoc-africe

http://www.clovekvtisni.cz/cs